Spolek Valštejn Kaple sv. Petra a Pavla na Malém Valštejně
bez překážek se šířiti, což je pro lesy blahodárné, zetlelé pařezy jsou rozmetány po lese, aby všechny stromy měly z rozpadového procesu užitek a bohatší jídelní lístek z výživného humusu, po celé okolní širé oblasti lesní žádný pahýl už netrčí, suché větvice už přestaly ošklivě švihat do šumného prostranství lesního; kam oko pohlédne, vidí pořádek a čistotu, i na cestách lesních. Mám radost z této užitečné práce a děkuji lásce Boží, že mi dovoluje, abych ji konal, a že jí žehná.“ (červenec 1961) „Znovu vzpomínám si: umřela jsi, veliká samoto Ztracenovodská. A mě, poustevníka svého, odkázala jsi z Tvých azurových výšin sem, do těchto hluboko údolních stěn /na Svinný Potok/, kde teskním po Tobě šest měsíců a mnohý jim podobný den. Loučil jsem se s Tebou
v nevýslovné lítosti, ale Tys to již neslyšela, byla jsi mrtva. Do posledních chvil jsem já, Tvůj poustevník, u Tebe setrval. Umřela jsi, věrná mi, v mém náručí. S takovou věrností jsem se nesetkal v životě svém. Měli jsme se upřímně rádi, nikdy jsi mi neublížila. Od Kříže k obrázku Sedmibolestné Marie Panny na pokraji lesů u pramene křišťálové vody, od obrázku ke Kříži putovávaly s Tebou moje vděčné, láskyplné kroky. S Tebou se srdce mé o každou radost, o každý žal tak kamarádsky věrně, tak dětsky i stařecky dojemně dělívalo. Říkali jsme si, že jeden bez druhého nemohli bysme snad ani žíti… Ty jsi mi však umřela a já už nejsem poustevníkem Tvým.“ (říjen 1971, rozloučení s poustevnou po nuceném odchodu z ní) Při tvorbě panelu nám významně pomohl vnuk pana Berana Jan Slavotínek, který nám umožnil nahlédnout do dědictví po svém dědovi. Na okruhu jsme rovněž doplnili další směrovky pro snazší orientaci v terénu. Plán celého okruhu lze nalézt na webových stránkách Spolku Valštejn a na informační nástěnce na Valštejně u odbočky na Ztracenou Vodu. Z našich již tradičních akcí jsme v letošním roce uspořádali Velikonoční okruh Valštejnem a na konci dubna dětské Upalování čarodějnic a stavění májky. Závěrem si dovolím čtenáře Zpravodaje pozvat na venkovní akci pod širým nebem k oslavě výročí 400 let od nejstarší písemné zmínky o Valštejnu. Akce se koná v sobotu, 25. srpna 2018 na Kraví hoře od 14:00 hodin. Bude zaměřena na venkovský život, řemesla, přírodu a na vzájemné se poznávání uprostřed okouzlující krajiny. Občerstvení zajištěno. Veškeré informace rovněž najdete na www.valstejn.cz. Těšíme se na Vás. Robert Kořínek
Ze vzpomínek Se svými vzpomínkami zůstanu ještě ve školním roce 1947/48. Zahájen byl opět společnou účastí na mši v kostele, ale bylo to už naposled. V tomto roce vyučoval katolickému náboženství místní farář Vladislav Schneider (bohužel také naposled), československo-husitskému Josef Vrbata, pravoslavnému Vratislav Sedlář (oba místní) a evangelickému Jan Kryštůf z Krnova. V dalším roce bylo všechno jinak. Už jsem se zmiňovala o velmi aktivní a bohaté kulturní činnosti žáků a učitelů. Jako připomínku oslavy vzniku republiky jsem vybrala foto žákyň IV. roč.. Jsou na něm zleva: Věra Benešová, Zdena Holišová (z Hynčic), Věra Škůrková (Závišová), Ester Lyčková (ze Žárů), Erna Šoukalová (maminka p. Zdeňka Baláže) a Anežka Kopečná (sestra p. Oldřicha Kopečného). Druhé foto je z vánoční besídky, která končila tanečním rejem Zimní pohádka. Předvedly ji žákyně III. ročníku. Zleva: Marie Lyčková (sestra p. M. Lyčky), Stanislava Palánová, Dana Kajnarová (Václavíková) a Věra Kristková ( Vážanská). Snímky byly pořízeny ve školní kreslírně. A teď z jiného soudku.
Rok 1948 byl významný i pro naši tělovýchovu. Byl to rok obnoveného Všesokolského sletu, v pořadí XI., kterého se zúčastnili i sportovci z našeho města. Bohužel jejich vystoupení poznamenala tragická událost. Přímo na stadion přišla 3. 7. jedné z cvičenek zpráva, že její dcerka Zdeňka zahynula při dopravní nehodě, když jela se svým otcem na motocyklu do Krnova. Osudnou se jim stala zatáčka u Burkvízu. Píši o tom také proto, že Zdenička Zapletalová byla moje o něco starší kamarádka a v ten osudný den jsem ji marně vyčkávala. Byly už prázdniny a měly jsme domluvu, že pojedeme na kolech do Hynčic. Viděla jsem ji pak až v bílé rakvičce v místní márnici u nemocnice, kam jsem se s ní přišla rozloučit. Byl to tenkrát zvyk vyprovázet zesnulé z tohoto místa a doprovázet přes celé město na hřbitov. Dodnes se zastavuji u jejího hrobu, kde na novém pomníku přibyla další jména. Letos by Zdeňce bylo v srpnu 80 let. Jak tragicky minulé prázdniny skončily, tak smutně ty nové začaly. Se Zdeňkou jsem také chodila cvičit do Sokola a to byla další moje oblíbená činnost. Už v roce 1945 se sešli první cvičenci a cvičenky v místní dřevěné tělocvičně a založili Tělocvičnou jednotu Sokol. Vybavují se mi některá jejich jména, ale hlavně krásné kroje, ve kterých se prezentovali na různých oslavách a průvodech. My malí jsme se krojů nedočkali. Dřív, než se je podařilo zajistit (textil byl na body), sokolská organisace byla zrušena. Já jsem chodila do cvičení v pondělí a čtvrtek od 17 do 18, chlapci v úterý a pátek ve stejnou dobu. Po nich cvičil dorost a dospělí. Naší vedoucí byla náčelnice Sokola pí Brausteinová, manželka místního lékárníka. Cvičení ale vedla Draha Nováková (pí Tichavská), dosud žijící naše občanka. Byla velmi oblíbená a dodnes se zdravíme sokolským pozdravem „Nazdar“. Protože nás cvičenek bylo hodně, vypomáhaly jí občas i jiné sestry. Například pí Božena Sehnálková, Krpálková, Kuklová a někdy i bratr Rudolf Vyroubal. A teď něco o tělocvičně. Stála na pozemku dnešního parkoviště, těsně za zadním východem z kina. Prostranství před ní bylo zastavěno dvěma rodinnými domy se zahradami. V jednom bydlela rodina
— 13 —