Ze vzpomínek
B
ylo by těžko pochopitelné, kdybych nezavzpomínala i na školu. Chodila jsem do ní ráda jako žákyně i jako učitelka. V albrechtické škole jsem prožila plných 41 let. Samozřejmě, že si nemohu pamatovat úplné její začátky. Přiblížím vám je z prvního zápisu ve školní kronice z r. 1945, pořízeného p. Schmidtmayerem a uloženého ve Státním archivu v Krnově. Budova školy byla vystavěna v letech 1927 – 29 za 2 500 000 Kčs pro děti německé národnosti. Na tu dobu byla moderní s velkými světlými třídami, s ústředním topením, oddělenými klozety, vybavenými kabinety, kuchyní s jídelnou, šatnami se sprchami a naturálním bytem pro školníka. Chyběla pouze tělocvična, která měla být dostavěna později, ale válka tomu zabránila. Přízemí patřilo obecné škole a jejímu řídícímu, první poschodí škole měšťanské s ředitelnou, sborovnou, kreslírnou, kabinety a v podkroví posluchárnou pro fyziku a chemii. V r. 1944 školu obsadili němečtí vojáci a byl zde zřízen lazaret. Škola velmi utrpěla postavením mnoha přepážek a zdí. Budovu poškodil také výbuch blízkého mostu. Osidlování našeho městečka probíhalo po ukončení války velmi rychle. Mladí lidé měli samozřejmě děti, a tak už koncem srpna bylo do školy zapsáno 86 žáků. Vedením školy pověřil Fr. Marek, zmocněnec min. Školství a osvěty (MŠO) a později okresní školní inspektor Karla Schmidtmayera. Ten byl později jmenován ředitelem. Dlouhou dobu byl na všechno sám. Vyčistit školu plnou nečistot a zápachu, odstranit přepážky a zdi nebylo bez problémů. I za těchto těžkých podmínek byly úklid a opravy včas zvládnuty. Pokrytí střechy, zasklení oken, zednické práce, úklid a oprava okolí, malování, výroba klíčů ke stolům a dveřím, vedení pro rozhlas do zdi, stolařské práce (tj. oprava dveří a nábytku) a další úpravy si vyžádaly náklady ve výši 110 000 Kčs, které částečně uhradil MNV. A to nejsou započítány práce dobrovolníků, kteří dělali pro školu zdarma. A tak mohlo být 1. září 1945 slavnostně zahájeno vyučování. Postupně přicházeli první učitelé. Do třídy obecné školy nastoupila Markéta Hrabcová, do měšťanské odborný učitel František Mísař. Od 19. října převzal správu obecné školy řídící učitel Jan Vltavský. V lednu a únoru nastoupily další síly a chod školy se stával pomalu normální. Už 2. 12. 1945 bylo ustanoveno sdružení rodičů, jehož předsedou byl zvolen Augustin Vilč, správce elektrárny. 20. ledna 1946 byl při měšťanské škole ustanoven Dorost čsl. červeného kříže, který měl ve čtyřech třídách 84 žáků. Jeho vedení se ujala paní uč. Ludmila Schmidtmayerová, která nastoupila po krátké
mateřské přestávce. Je až k neuvěření, kolik krásných a hodnotných vystoupení k různým příležitostem pro školu i veřejnost tato paní učitelka nacvičila, nafotila a krasopisně zapsala do kronik. Ty byly objeveny teprve nedávno a vedení ZŠ je má v úmyslu předložit občanům k nahlédnutí. Na konci škol. r. 1945/46 obdržela albrechtická škola jako jediná v okrese Krnov Čestné uznání za vzorné plnění vlastního školního programu. Organizačně byla škola definována jako újezdní a újezd byl ponechán podle dřívější školy německé. Zahrnoval M. Albrechtice, Opavici, Linhartovy. Biskupice, Piskořov, Rudíkovy, Třemešnou, Hynčice, Burkvíz a Novou (nyní Českou) Ves. Oficiální název tedy zněl: Újezdní měšťanská škola Město Albrechtice. V r. 45/46 měla jednu třídu školy mateřské, dvě obecné a čtyři třídy měšťanské. Počet žáků se během roku zvětšil na 138, z toho 77 chlapců a 61 dívek, které učilo 6 učitelů. Za školníka byl přijat Jan Štěrbáček, jemuž byl v suterénu přidělen byt. Hodně žáků trpělo za okupace podvýživou, proto bylo zavedeno stravování formou přesnídávek, které se připravovaly ve školní kuchyni. Pověřené učitelce vypomáhaly zpočátku některé matky, později žákyně nejvyšších ročníků. Děti zámožnějších rodičů si na ně připlácely, ostatní je dostávaly zdarma. Většinu naturálií (kakaa, suš. mléka a polévkových konzerv) obdržela škola z mezinárodní akce UNRA. Během měsíce května a června prohlédl všechny žáky primář plícního sanatoria Žáry MUDr. Hugo Adler. Mnozí z žáků trpěli kožními chorobami, hlavně svrabem, někteří měli vši. Vážnější onemocnění plic se nenašlo. Šk. rok byl ukončen 28. 6. 1946. Na závěr se ještě vrátím k minulému vzpomínání. Opomněla jsem mezi zemědělci z Celní a dnešní Jiráskovy ulice jmenovat drobnější hospodářství. Rodiče chodili některým vypomáhat při polních pracích a oni zase vypomohli nám prodejem brambor nebo mléka, kterého byl nedostatek. Z těchto rodin pocházeli i někteří moji spolužáci a spolužačky. Byli to Kotasovi, Tomíčkovi, Pavlíkovi, Chamrádovi, Mandíkovi, Zahradníkovi, rodina Klepáčova, Homolova (po nich Křištofova) a dvě rodiny Mokrášových. A nemohu opomenout ani rodinu Psotovu z druhého konce města. S úctou a obdivem vzpomínám na paní Emilii, která měla nelehký, ale pestrý život. Její děti a vnukové jsou stále našimi občany. Připojuji foto areálu starého zámku s pivovarem. V pozadí nezastavěná ulice Odboje, vpravo ulice Osvobození, za ní Bezručova. Úplně v rožku nádraží. Anna Tuhá
— 15 —